SKLÁRNA A MINIPIVOVAR NOVOSAD & SYN HARRACHOV

tel: +420 481 528 141

Lidová kultura

tipy na výlety Krkonoše

Sklárna Harrachov

První zmínka o sklářské huti na Novém Světě se datuje k roku 1712. Toto datum je dochováno v zemských kronikách Státního oblastního archivu v Zámrsku, ale ze zápisů je zřejmé, že vznik harrachovské sklárny je možné datovat ještě před tento letopočet.

Sklářské hutě vždy vznikaly v horských oblastech, protože jako palivo bylo užíváno dřevo. Dle dochovaných památek můžeme poznat, že se sklářské hutě po vyčerpání zdrojů dřeva stěhovaly a zanechávaly za sebou osady, ve kterých se ze sklářů postupně stávali zemědělci, případně domácí zpracovatelé sklářské suroviny. To je pravděpodobně i případ harrachovské sklárny. Vznik sklářské hutě na Novém Světě totiž plynule navazuje na osudy tří starších hutí ležících na území bývalého jilemnického panství. Byly to sklárny v Rokytnici nad Jizerou, Rokytnu a Rýžovišti. Rozhodující událostí v historii novosvětské sklárny byl vstup šlechtického rodu Harrachů do Krkonoš. Harrachové nejprve v roce 1632 ovládli panství Branná a půl městečka Jilemnice. V roce 1701 pak hrabě Ferdinand Bonaventura dokoupil jilemnické panství i s druhou polovinou Jilemnice. Po přestěhování harrachovské sklárny na Nový Svět se bohatý hraběcí rod Harrachů zasloužil o to, že dřevo bylo dováženo i ze vzdálených oblastí a sklárna se tak již nikdy nemusela stěhovat.

Především díky dovednostem prvního ředitele Elliase Müllera, vznikla na panství hraběcího rodu Harrachů sklářská huť, která svojí produkcí proslavila české sklo po celém světě. Harrachovská sklárna proslula především nejvyšší kvalitou své produkce. Zdejší sklářští mistři uměli vyrobit i sklo několika barev, například modré, žluté, červené, zelené, černé, fialové i sklo mléčné. Proslulost sklárny byla dána i tím, že komplex byl rozšířen i o rafinační provozy, jako například o ryteckou a brusičskou dílnu a dílnu na malování.

V raných letech harrachovské sklárny je její produkce stylově ovlivněna především doznívajícím barokem a rokokem. Tavbu křídového skla doplňují některé druhy barevného skla a okenních tabulí. V druhé polovině 18. století byla rozšířena paleta barev, zavedena výroba mléčného skla, křišťálových a barevných lustrů. Nástup klasicismu zachycuje historický vzorník z let 1784-88 připisovaný Antonínu Erbenovi, tehdejšímu řediteli. Tento vzorník je nejstarším průkazným materiálem pro identifikaci novosvětských výrobků a jako poklad je střežen v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou.
Rozvoj - první mezinárodní úspěchy

Dovednosti harrachovských sklářů, rytců, brusičů a malířů, spolu s inovativní prací jejího vedení byly příčinou velkých hospodářských úspěchů. V druhé polovině 18. století měla sklárna sklady svých výrobků ve Vídni, Izmiru, Cařihradu i jinde. Harrachovské sklo bylo vyváženo do Španělska, Portugalska, Nizozemí, Anglie a mnoha dalších zemí. Sklárna v té době měla 2 velké pece po 6 pánvích a jednu malou. Pro sklárnu pracovaly 3 brusírny s 18 dílnami patřící ke sklárně (vrchnosti) a 3 brusírny soukromé. Dále se na rafinaci skla podílelo 14 opukávačů, 10 malířů a pozlacovačů, 3 výrobci korálků a 1 rytec znaků.

Období nejvyššího tvůrčího úsilí sklárny spadá do první poloviny 19. století, kdy po úspěšném působení Martina Kaisera nastoupil v roce 1808 jako správce huti jeho dosavadní spolupracovník Johan Pohl. Johan Pohl pocházel ze staré sklářské rodiny a před nástupem do funkce správce byl zaměstnancem sklárny plných 13 let, měl tudíž k řízení sklárny ty nejlepší předpoklady. Za jeho vedení přestála sklárna těžkou odbytovou krizi v důsledku napoleonských válek a byla započata tavba olovnatého rubínu, buquoyského černého a červeného hyalitu, skla rosalinového a uranového. Rovněž byla obnovena výroba skla přejímaného.Vedle brusu jako základní zušlechťovací techniky se na harrachovských výrobcích začala uplatňovat malba a rytina V této době pracovali pro sklárnu nejlepší čeští rytci včetně Dominika Biemanna. Sklárna přečkala ničivý požár v roce 1827 a v roce 1829 se poprvé zúčastnila průmyslové výstavy v Praze. Na této a mnoha dalších následujících Zemských výstavách sklárna získala zlatou medaili. Na léta poctivé práce Johana Pohla v roce 1830 navázal Wilhelm Erben, za jeho působení a především díky podpoře Františka Arnošta hraběte Harracha (správce jilemnického panství a sklárny v letech 1826 až 1860) se pak sklárna naplno prosadila i ve světě.

K rozšíření dobré pověsti novosvětské sklárny přispěly i oficiální návštěvy představitelů panovnického rodu Habsburků. V roce 1804 navštívil sklárnu arcivévoda Josef, o dva roky později arcivévoda Rainer. Proslulosti sklárny přispěl svou návštěvou i korunní princ Ferdinand (později Ferdinand V.) v roce 1820 a saský král Bedřich August II., který navštívil sklárnu v roce 1840.
Zlatý věk - nejslavnější léta harrachovské sklárny

Od roku 1851 se výrobky sklárny pravidelně objevovaly na tzv. Světových výstavách, kde byly mnohokrát oceněny těmi nejvyššími cenami za své provedení, styl a nápady. Na první světové výstavě v Londýně byly výrobky sklárny oceněny dokonce zlatou medailí, jedinou pro tehdejší monarchii Rakousko-uherskou. Výrobky představené na této výstavě převážně zastupovaly umělecké styly biedermayeru a druhého rokoka. Tyto styly zakrátko vystřídá styl historizující a počátkem 70. let pak novorenesanční.

V letech 1854-1855 došlo k přestavbě a rozšíření sklárny, avšak v noci z 30. na 31. prosince 1861 zmodernizovaný a prosperující podnik opět vyhořel. To již velkostatek, a tedy i sklárnu spravoval mecenáš, vlastenec, politik a skvělý hospodář Jan Nepomuk František hrabě Harrach (1828-1909). Na přání hraběte se ihned začalo s obnovou. Dne 6. února 1863 byla výroba znovu zahájena! Sklárna se napevno stala součástí hospodářského programu, jehož cílem nebylo jen zvýšení výnosu velkostatku, ale celkové povznesení kraje. Tuto snahu dobře vystihuje i výrok, který hrabě pronesl při debatě na zemském sněmu: „Musíme vynikati prací kulturní a také hospodářskou, jinak by si nás jiní národové nevážili. Proto také udržuji své hutě v Novém Světě, které se sice nevyplácejí, které však udržují a šíří chvalnou pověst českého sklářství ve všech kulturních zemích i za oceánem.“

Sklárna se tak v duchu tohoto vyznání zúčastňuje všech světových výstav ve 2. polovině 19. století. Pouze namátkou můžeme jmenovat prezentaci skla v Paříži (1856), opět v Londýně (1862), Filadelfii (1876), Sydney (1879), Antverpách (1885), Barceloně (1888) anebo Chicagu (1893). V důsledku četných a častých úspěchů na mezinárodních výstavách, jejichž prostřednictvím získávala odběratele, měla novosvětská sklárna velmi rozvětvenou síť obchodních zástupců takřka po celém světě. Byly to firmy: Oscar C. John v Londýně, R Vanderborght v Paříži, Clement Fils v Marseille, C. Pedrelli Figlio v Bologni, W. Bechler v Hamburku, Friedrich Tigges v Berlíně, Pakmézian Fréres v Cařihradě, P. Blees Co. v Káhiře, Isac Moise Scialom v Soluni, Filipe Neuman v Mexiku a další. Sklady měla sklárna v Praze, Karlových Varech, Vídni, Moskvě, Petrohradě a v Lipsku. Mezi zákazníky sklárny v této době patřily rovněž královské dvory, přední šlechtické rody, hotel Sacher ve Vídni a bezpočet dalších.

O prosperitě a úspěších hovoří i to, že na konci 19. století měla sklárna asi 400 zaměstnanců a do roku 1895 se datuje vznik velké brusírny s elektrickým osvětlením a pohonem vodní turbínou. Tento provoz je k vidění i v dnešní době, po úpravách budovy, ale se zařízením na původním principu, to znamená stále pohon vodní turbínou, transmisním rozvodem hnací síly a broušením na přírodních brusných kotoučích. Toto unikátní zařízení je zřejmě jediné svého druhu v Evropě a je vedeno jako národní technická památka.

Na přelomu 19. a 20. století se sklárna dokázala opět velice rychle zorientovat v měnících se výtvarných stylech a stala se skutečným průkopníkem secese. V letech, kdy závod řídili Bohdan Kadlec (1884-1900) a Jan Malin (1901-1913) a kdy hlavními výtvarníky byli Josef Petříček a Julius Jelínek, spolupracovala sklárna s mnoha významnými umělci včetně malíře Alfonse Muchy a architekta Jana Kotěry. Rozvíjeny byly především květinové motivy v široké škále hutnických i rafinačních technik. Inspirací ve vývoji byly především práce francouzských floralistů, Emila Gallého a bratří Daumů. Velkou inspirací byla i práce L.C. Tiffanyho.
Krize - doba kolem světových válek

Avšak ani rozsáhlé obchodní spojení a celosvětová proslulost novosvětských skláren nemohla odvrátit hospodářskou krizi spojenou s první světovou válkou. První světová válka znamenala konec zlatého věku pro mnohá průmyslová odvětví, sklářství nevyjímaje. Po ukončení války trvala obnova výroby poměrně velmi dlouho. V prvních letech Československé republiky bylo velice těžké získat jednak dost kvalifikovaných dělníků a techniků, jednak i nová odbytiště. Pozemková reforma navíc připravila hraběcí rod o více než polovinu půdy a rozsáhlé statky a oslabila tak vztah hraběcího rodu k provozu sklárny. Teprve v roce 1921 bylo opět navázáno obchodní spojení s USA, poté v Anglii, Švýcarsku a dalších zemí. Ve druhé polovině 20.let byla výroba ve sklárně opět stabilizována. Nemalou měrou k tomu přispěl ředitel Josef Tlapa, jež nastoupil do pozice ředitele v roce 1924. Za jeho působení se sklárna po mnohaleté přestávce zúčastnila světové výstavy v Paříži v roce 1925. Na této výstavě získala cenu Grand Prix za celou expozici závodu. Hlavním výtvarníkem sklárny v tomto období byl návrhář německého původu Rudolf Schwedler. Na další světové výstavě v Barceloně obdržela sklárna opět vyznamenání Grand Premio. Pak ale přišla s neúprosnou tvrdostí další, hluboká hospodářská krize.

V předválečném období byla krize natolik vážná, že v létě roku 1935 hrozilo i uzavření a likvidace závodu. V této době se ale projevila oddanost dělnictva celého závodu, které nedovolilo pece vyhasnout a udržovalo závod v provozu. Po jmenování Karla Konráda novým ředitelem se situace stabilizovala a na světové výstavě v Paříži v roce 1937 získala sklárna opět cenu Grand Prix. Pak ale byla podepsána Mnichovská dohoda (30. září 1938) a došlo k připojení tzv. Sudet k nacistickému Německu. Provoz sklárny byl v důsledku vysídlení českého obyvatelstva zastaven a obnoven byl až 19. ledna 1939, kdy byla zapálena jedna malá pec. Majitelům sklárny, hraběcí rodině, bylo díky pragmatickým krokům Jana Nepomuka Antonína hraběte Harracha povoleno sklárnu i nadále vlastnit. Sklárně se ale dobře nedařilo, během krátké doby se v ní vystřídalo 8 ředitelů. Až příchodem Rudolfa Endlera v prosinci 1939 se situace obrátila. Ten ve svých rukou sklárnu udržel až do konce války a za vydatné pomoci nacistických orgánů dokonce 1. dubna 1943 donutil hraběte Harracha k prodeji sklárny. Prodejní cena byla pouhých 300.000 říšských marek. Přitom celoroční obrat v té době byl asi 1.000.000 říšských marek. Během války sklárna i nadále vyráběla luxusní nápojové a dekorativní sklo, i když se jednu chvíli zvažovala výroba skleněných hranolů pro tanky a výroba skleněných min.
Vzestup z popela - poválečné období

Začátkem května 1945 byl Harrachov osvobozen Sovětskou armádou. Krátce poté byl dosavadní vlastník zajat českými partyzány, z přítomných dělníků se vytvořil závodní výbor a 3 týdny po osvobození přišel z obvodního národního výboru příkaz k zahájení výroby. Dne 28. ledna 1945 však byla sklárna opět v ohrožení, v 10 hodin dopoledne v ní vypukl požár, který zničil celou hutní halu, všechny kanceláře, archív a kreslírnu. Škoda byla obrovská. Uvažovalo se dokonce o uzavření celého závodu. Tlak dělníků však přinutil překonat i tyto obtíže a díky zásahu K. Gottwalda bylo v létě roku 1946 započato s novostavbou závodu.

Po dokončení stavebních prací a znovuobnovení výroby přešla sklárna pod národní správu a od roku 1948 byla nejprve součástí Železnobrodského skla, roku 1958 ji převzal národní podnik Borské sklo a od roku 1974 byla sklárna součástí oborového podniku Crystalex Nový Bor s obchodním zastoupením akciové společnosti Skloexport po celém světě.

Po znárodnění byly rovněž provedeny změny ve výrobní orientaci sklárny. V roce 1952 byla ukončena výroba olovnaté suroviny a začalo se tavit sklo sodnodraselné. Olovnaté sklo se pro potřeby brusírny pouze dováželo. Hutní výroba byla postupně přeorientována výhradně na výrobu hladkého nápojového skla a navázala tak na práci dlouholetého výtvarníka sklárny, Rudolfa Schwedlera. Příznačnými se staly především nápojové kolekce se zatavenou černou nitkou (Exquisite), soubor se vzduchovou kapkovitou bublinou v kónické noze (Masaryk – soubor původně vytvořen pro ministerskou kancelář Jana Masaryka), kolekce se zatavenou vzduchovou spirálou a mnohé další originální techniky.

Od roku 1955 je výtvarníkem závodu Milan Metelák, syn Aloise Meteláka, zakladatele Železnobrodské sklářské školy, který na dlouhá léta určuje směr výroby novosvětské sklárny. V dalších letech pak sklárna zmodernizovala svůj provoz tím, že změnila způsob vytápění svých pecí. Zastaralý způsob vytápění generátorovým plynem byl v roce 1971 nahrazen vytápěním svítiplynem (zemním plynem).

Nevýhodou sklárny v této době však bylo, že ztratila veškeré kontakty na zahraniční odběratele a zušlechťovatele svých výrobků v tehdejším „západním bloku“. Znárodněním sklárny a začleněním do oborových podniků rovněž došlo k tomu, že sklárna přestala vyrábět výrobky pod svým jménem a nadále prodávala pouze pod značkou Bohemia Glass. To zapříčinilo, že věhlas harrachovské sklárny na dlouhé roky utichl a povědomí o vynikajících výrobcích byl ve světě téměř zapomenut.
Současnost

Po pádu režimu přežívala sklárna i nadále několik let pod vedením národního podniku Crystalex Nový Bor. Na jaře roku 1993 však bylo rozhodnuto o odtržení bývalého podniku 07 a následné privatizaci. Dne 1. července 1993 se stal majitelem sklárny Harrachov vyučený sklář a zároveň vystudovaný právník JUDr. František Novosad.

Počátečné těžké období způsobené především nutností splácet vysoké úroky a úvěr poskytnutý na nákup sklárny, se podařilo sklárně překonat nově navázanými obchodními kontakty především v USA a Kanadě. Porevoluční hlad po ručně vyráběném nápojovém skle z bývalého Československa však na přelomu tisíciletí vystřídala hluboká krize, která znamenala konec mnoha skláren. Útoky z 11. září 2001 způsobily negativní zvrat v celém sklářském průmyslu, který vyvrcholil celosvětovou krizí v roce 2008. Zejména v tomto období se prokázala prozíravost současného majitele sklárny, který již na jaře 2001 začal s výstavbou minipivovaru. Výnosy z produkce pivovaru, prohlídkového okruhu, muzea a prodejen pomohly přečkat těžká období a výrazně podporují nákladnonu sklářskou výrobu.

Současná harrachovská sklářská výroba, jakkoli se přizpůsobila novým požadavkům, ponechává si v mnohém ohledu vazby na svou tradici. V době kdy je automatizovaná výroba skla dotažena téměř k dokonalosti, zůstává sklárna na Novém Světě zaměřena výhradně na ruční výrobu.
Exkurze do sklárny.
Máme otevřeno každý den 8:00 - 15:00
Katalog výrobků kolekce 2015/2016
zobrazit naše produkty
Kudyznudy.cz - tipy na výlet