Rotunda sv. Petra a Pavla

"Církevní stavby"

zajímavosti výlety Plzeň

ato románská stavba vznikla patrně ve druhé polovině 10. stol. za vlády jednoho ze tří císařů Svaté říše římské). Vystavěli ji z řádkovaného křemencového zdiva, spojeného vápennou maltou. Nikdy také nebyla zaklenuta. Valenou románskou klenbou byla zakončena pouze apsida. Rotunda měla patrně původně dřevěný trámový strop a šindelovou střechu.
Rotunda byla mnohokrát přestavována, zachovala si pouze původní tvar. V roce 1421, poté co byl chotěšovský klášter (patron plzeneckých kostelů) dobyt husity, pravděpodobně začalo pozvolné chátrání celé stavby. Předpokládáme, že buď koncem 15. stol. nebo na počátku 16. stol. se staticky narušené zdivo zřítilo. Zachována zůstala pouze apsida a část přilehlých zdí.V této době bylo sice město královským majetkem, ale bylo spolu s Radyní a Hůrkou zastavováno různým šlechticům. Obrat nastává po roce 1561, kdy panství kupují Kokořovci z Kokořova od Štemberků, kteří majetek získali od krále Ferdinanda I. před 25 lety.
Kokořovci obnovují rotundu v původním tvaru. K dostavbě používají materiál i z okolních chátrajících budov na hradišti. Zřícený vstupní románský portál byl nahrazen renesančním bosovaným a podlahu dávají nově vydláždit červenými pálenými dlaždicemi. Také nechávají rotundu přesvětit na kostel sv. Petra a Pavla.
V období baroka byla rotunda v dobrém stavu, došlo pouze ke zvětšení oken. Roku 1785byla podle císařského nařízení zařazena mezi církevní stavby, určené ke zboření. Po dražbě v roce 1788 však k tomu nedošlo. Byla totiž využita, protože se v té době začalo s opravami silnic v okolí, a k tomu bylo třeba nalámat kámen v místním kamenolomu. Rotunda se na léta 1790-1830 stala skladištěm střelného prachu. Ještě v 19. stol. měla rotunda na střeše barokní vížku. Objekt nakonec v roce 1920 zakoupilo město za podpory místní i plzeňské kulturní veřejnosti. V roce 1924 byla rotunda péčí města i státu opravena a na jejím vrcholu byl ponechán železný kříž z 19. stol..
Archeologický průzkum rotundy byl proveden několikrát: poprvé v roce 1860, kdy zde vykopávky řídil ředitel Josef Strnad spolu s profesorem Ladislavem Píčem, archeologem Národního muzea. Pak v létech 1906-9 pod dozorem doktora české reálky, kunsthistorika Bohuslava Horáka (z obou těchto výzkumů se však nezachovala žádná obrazová dokumentace). V letech 1920-26 řídil průzkum dr. Antonín Friedl z České univerzity v Praze. Naposledy byla rotunda zkoumána v roce 1972 v souvislosti s plánovanou generální opravou. Výzkum vedl dr. Antonín Hejna z Archeologického ústavu ČSAV. Ke stavebnímu průzkumu pak došlo při opravě v roce 1975. Nynější stav rotundy je výsledkem právě této generální opravy, kdy okna byla zasklena pevnostním sklem, podlaha byla osazena kopiemi původních dlaždic s Neronem a gryfy. Rotunda dostala také nestylový „pseudokazetový“ strop a nové dveře pobité měděným plechem. Získala také novou břidlicovou střechu a na místo železného kříže se dostal symbol čtyř spojených slovanských sekyrek, výtvarně sice zajímavý, ale stylově neodpovídající. Z původního vybavení byl znovu sestaven renesanční oltářní stůl (mensa).
Uvnitř rotundy byla v roce 1993 nainstalována malá výstavka kopií nejzajímavějších archeologických nálezů a nákres celého hradiště.
I když se původní předrománská podoba rotundy zachovala jen v torzu, je to nejstarší celistvě dochovaná architektonická památka tohoto typu na českém území.Tvoří vzácný příklad vývoje sakrálních staveb centrálního charakteru. Zajímavé a důležité je také to, že je spojena s raně středověkým hradištěm.
Anna Velichová